20. března a Skandál v Čechách

„Pak se zastavil před krbem…“
„Pak se zastavil před krbem…“

Jednoho večera - bylo to 20. března roku 1888 - jsem se vracel z návštěvy u pacienta (neboť jsem se začal znovu věnovat lékařské praxi) a tu mě cesta zavedla do Baker Street. A když jsem tak kráčel kolem těch nezapomenutelných dveří, které pro mne vždy budou spojeny s dobou mých námluv a s temnými událostmi Studie v šarlatové, zmocnila se mne touha promluvit znovu s Holmesem a dovědět se, jak využívá svých geniálních schopností. Jeho pokoje byly jasně osvětleny, a když jsem pohlédl nahoru, spatřil jsem dokonce jeho vysokou štíhlou postavu, jak přešla dvakrát coby temná silueta za žaluzií. Holmes přecházel rychle a dychtivě po pokoji, s hlavou skloněnou na prsa a s rukama sepjatýma za zády, a já, protože jsem znal každé hnutí jeho mysli a každou jeho zvyklost, vyčetl z jeho chování a rozpoložení vše. Sherlock Holmes opět pracuje. Vynořil se ze svých narkotických snů a vrhl se po stopě nějakého nového problému. Zazvonil jsem a byl jsem uveden do pokoje, který jsem kdysi s Holmesem sdílel.

Tolik doktor Watson v úvodu povídky Skandál v Čechách v překladu Zory Wolfové, emeritní členky a první vicepresidentky ČsSH.

Povídka byla poprvé otištěna v červenci roku 1891 v anglickém měsíčníku The Strand Magazine. Arthur Conan Doyle se v březnu 1891 přestěhoval s rodinou do Londýna a povídku napsal spolu s dalšími třemi hned v dubnu 1891 na objednávku redaktora časopisu George Newnese pro nový společenský měsíčník vycházející v Londýně. Jeho koncepce zněla: samostatný příběh s jednotící postavou pro každé nové číslo časopisu. Doyle se proto rozhodl oživit postavu slavného detektiva, kterou již použil ve dvou svých dřívějších románech - ve Studii v šarlatové a Podpisu čtyř.

Původní dohoda mezi autorem a vydavatelem zněla na čtyři povídky. Skandál v Čechách a následující Spolek ryšavců však odstartovaly raketový zájem o případy Sherlocka Holmese a potažmo i o nový časopis The Strand. Původní dohoda byla tedy zvýšena nejprve o další dvě a potom o šest povídek. Za těchto 6 posledních povídek autor dostal honorář £300. Tomu odpovídá částka £50. Srovnejte si to s £25 za prodej práv k prvnímu románu s postavou slavného detektiva Studie v šarlatové vydavatelství Ward, Lock & Co., kdy se autor vzdal nároků na tantiémy z případných dalších vydání! Poslední povídka z oněch dvanácti vyšla ve Strandu v červnu 1892. A na podzim, v říjnu 1892, bylo všech dvanáct dosud uveřejněných příběhů souborně vydáno knižně pod názvem "The Adventures of Sherlock Holmes" ("Dobrodružství Sherlocka Holmese").

Ke slávě Doyleových povídek bezesporu přispěly i ilustrace přizvaného výtvarníka, kterým se šťastným omylem stal a zůstal jím až do své předčasné smrti roku 1908 Sidney Paget. To je však na další příběh.

Originální název zněl A Scandal in Bohemia. (A tak se Čechy dostaly jako jediná země přímo do názvu jednoho Holmesova případu!) Převážná většina dalších povídek však v názvu nesla na svém začátku uvozující obrat "An Adventure of...", tedy "Dobrodružství..." Do češtiny je tato povídka překládána běžně jako "Skandál v Čechách". Ve starých českých překladech se však objevuje též jako "Skandální příhoda" (přeložil Josef Pachmayer) nebo "Dobrodružství s královskou fotografií" (přeložil Karel Weinfurter). Očividně zde překladatelům vadilo spojení vlasti se skandálem.

Čtyřznaková zkratka, které zavedl americký holmesolog Jay Finley Christ v roce 1947 pro všechny kanonické příběhy, pro tuto povídku je SCAN. Tyto zkratky se mezi badateli běžně používají pro snazší - tedy kratší - odkazování. Samozřejmě ne v mluveném projevu a už vůbec ne při besedách a přednáškách pro veřejnost.

Jiný americký holmesolog, Ch. E. Lauterbach, provedl v roce 1960 součet počtu slov jednotlivých příběhů a podle něj má originální anglický text povídky rozdělený do tří částí 8 599 slov.

Pokud jde o dataci případu, mnoho badatelů souhlasí s datem 20. března 1888, uváděným doktorem Watsonem. Hodně jich však posouvá děj až na rok 1889, výjimečně se najde někdo s rokem 1887. I den, kdy případ začal, bývá posouván - a to na 21. či 22. března.

Kromě hlavních postav - největšího detektiva všech dob Sherlock Holmese a jeho neméně slavného druha a kronikáře doktora Johna H. Watsona - se v příběhu objevuje klient z rodu nejvyššího. Sám se přiznává:

"Jsem král. Proč bych to vlastně měl tajit?"

"Vskutku, proč?" zamumlal Holmes. "Vaše Veličenstvo nepřeneslo ještě ani slovo a již jsem věděl, že mám před sebou Wilhelma Gottsreicha Sigismonda z Ormsteinů, velkovévodu z Cassel-Falsteinu a dědičného krále české země." [překl. Zora Wolfová]

„Strhl si masku z obličeje“
„Strhl si masku z obličeje“

Další významnou, byť vedlejší postavou je pak dobrodružka Irena Adlerová, žena pochybné a sporné pověsti, žena, která Holmese přechytračila a jeho klienta morálně převýšila. Napříště se o ní Holmes zmiňoval jako o ženě všech žen. A nesmíme zapomenout ani na jejího nastávajícího, kterým je advokát Godfrey Norton z Inner Temple.

Irena Adlerová spolu s nechvalně proslulým Napoleonem zločinu profesorem Moriartym jako jediná vedlejší postava holmesovského Kánonu vstoupila do panteonu nesmrtelných kanonických postav. Snad ještě s výjimkou hospodyně paní Hudsonové.

Případ popisovaný v povídce neřeší žádný zločin a hledání viníka. Jde v něm o zabránění hrozícího skandálu, kterým klientovi hrozí zveřejněním společné fotografie žena, se kterou před lety prožil milostný románek. Pokud někdo spáchal nějakou nepravost, ať již přímo nebo nepřímo, pak je to právě Holmesův klient i detektiv sám. Jedinou jeho detektivní prací je zde vyhledání úkrytu skandální fotografie.

„Dobrou noc, pane Sherlocku Holmesi.“
„Dobrou noc, pane Sherlocku Holmesi.“

Již v této první povídce a třetím zveřejněném případu se slavný detektiv zaskvěl coby mistr převleků. Zde použil hned dva a zcela odlišné. Pozadu však nezůstala ani jeho protivnice Irena Adlerová sledující Holmese z Briony Lodge až k jeho domu na Baker Street v převleku za mládence. I ona prokázala vynikající schopnosti jak pozorovací, tak i logického myšlení, stejně jako umění nenápadného sledování a převleků. Ostatně není divu. Jako operní diva - kontraalt - bezesporu vystupovala v celé řadě takzvaných "kalhotových rolí", kdy zpívala dospívající hochy či mladé muže. V klasické hudbě (opeře) jsou jako kontraalty označované hlasy s velkým rozsahem, který v hlubší poloze zhruba odpovídá altu, ale zvládá i vyšší tóny typické pro mezzosoprán nebo soprán. Pro kontraalty byly v opeře často psány záporné role žen-darebnic nebo výše zmiňované "kalhotové role".

Existuje mnoho studií o skutečné identitě českého krále. Ta nejlepší je asi z pera anglické spisovatelky detektivek s šéfinspektorem Jackem Finchem a autorky řady holmesovských pastiší June Thompsonové. Jiní badatelé zase pátrají po modelové postavě sloužící k vytvoření Ireny Adlerové nebo v Londýně hledají kostel svaté Moniky či v St. John's Wood "překrásnou jednopatrovou vilku vzadu se zahradou" nesoucí jméno Briony Lodge. Zajímavá je i otázka "finanční". Na začátku povídky je zmínka o ceně koní v dvojspřeží táhnoucím kočár, který přivážel na Baker Street nového klienta. O něco dále se píše o částce na nejbližší výdaje, které od něj detektiv obdržel. V obou případech šlo o částky velmi vysoké nejen v přepočtu na současné hodnoty. A v případě zálohy také značně těžké! Později se Holmes chlubí, že jako svědek na svatbě obdržel sovereign. Ten pak na památku nosil jako přívěsek u hodinek. O finanční záloze je v povídce řeč, chybí však podrobnosti o závěrečném vyrovnání s výjimkou fotografie Ireny Adlerové, kterou si Holmes vyžádal. Teprve později po zveřejnění "Případu totožnosti" v září 1891 se veřejnost dozvídá, že coby "malý dáreček od českého krále jako pozornost za pomoc" dostal podle slov dr. Watsona "krabičku se šňupacím práškem, která byla ze starého zlata a uprostřed víčka měla obrovský ametyst. Svou nádherou se tak odrážela od domáckých zvyklostí Sherlocka Holmese a jeho prostého způsobu života..."

Je toho hodně, co zkoumat, o čem psát...

-amk-